Úvod
Na začátek bych rád všechny čtenáře upozornil, že článek není krátký. Článek popisuje kompletní zkušenost, zážitek a neskutečně pohlcující pocity celé naší skupiny, proto by byla velká škoda ho utnout po pár odstavcích. Udělejte si na něj čas a vychutnejte si ho nejlépe s dobrou kávou, tak jako já při jeho psaní, nebo s kalhotami u kotníků namísto čtení etikety místního osvěžovače vzduchu.
O akci METRO 2022 pořádané Dynamite Airsoft jsme věděli už delší dobu, ale nějak jsme se do ní nehrnuli. Většina z nás nečetla knihu METRO 2033, dle které byl navržen scénář této airsoftové akce, ani nehrála hru, takže jsme se nechtěli hrnout do něčeho, o čem moc nevíme a narušovat tak plynulý chod hry. Když se tedy otevřela registrace, tak jsme se na ní tak nějak vykašlali.
Uběhlo pár měsíců, byl jsem zrovna se ženou a dcerou na dovolené, když mi cinknul telefon se zprávou od pořadatele Dana
Čau, uvolnilo se mi 10 míst u pašeráků.. nechcete dorazit na metro?
Kdo jsou sakra pašeráci? Jaký metro? A pak mi to hned cvaklo. Řekl jsem mu, ať mi dá den na zjištění počtu lidí, kteří by do toho se mnou šli. Napsal jsem do skupiny a k mému překvapení se začali odpovědi postupně množit – „Já jdu“… „Já taky!“… „Počítej se mnou“… Druhý den jsem napsal Danovi, že bereme všech 10 míst.
Do akce zbýval měsíc a všichni jsme se do plánování a outfitů ponořili, jak to jen šlo. Při tvorbě outfitů jsme šli tou nejlevnější, ale zároveň velmi efektivní cestou. Outfity jsme dali dohromady z ČSLA oblečení a všeho možného, co nám přišlo pod ruku. Díky ČSLA, že tvoje hadry už tehdy vypadali jako připravené na sovětské postapo!
Přikládám pár fotek z domácích příprav. Toho posledního pána neznáme, opravdu.
Poslední týden před akcí už zbývalo doladit pár detailů na outfitech, nakoupit dostatek žrádla, konzerv, piv a plynu, nabít všechny powerbanky a lampičky a už to bylo tady. Pro některé byl dnem odjezdu již pátek, aby stihli postavit stanici, projít si tunely a mít druhý den ráno klid a nemuset narychlo před akcí nic řešit. Já měl ale dorazit až v sobotu ráno.
Šel jsem ten večer v pátek k Filipovi, kamarádovi a kolegovi z teamu, kde jsem mu předával objednávku doplňků na zbraň a on mě zase věci z army skladu, abychom měli konečně kompletní outfit. Když jsem byl na odchodu, tak z Filipa najednou vypadlo: „Hej kámo, já bych jel klidně už teď.“ Podíval jsem se na něj a říkám: „OK“
Bylo sice 10 hodin večer a cesta tam nám z Prahy měla trvat hodinu a půl, ale nadšení, které se dovalilo v tu chvíli, nám nezabránilo se během půl hodiny zabalit a vyrazit na dlouhou cestu tmou. Na konci cesty jsme potkali nějakých 10 srn v houfu, ale naštěstí jsme už jeli pomalu a stihli dobrzdit. Kluci nás naváděli po telefonu, jelikož nás navigace brala nějakou peklo cestou, až jsme nakonec kousek po půlnoci na místo.
Měli jsme auto plné palet a našich věcí do stanice, takže jsme byli rádi, když nám kluci, kteří už byli na místě, pomohli věci odnosit až do stanice, který byl na druhé straně tunelů. Rozložil jsem si hamaku, převlékl se do teplejších věcí, otevřel si pivo a konečně se v klidu posadil ke stolu ke svým přátelům a kolegům. Celý večer se nesl v příjemném duchu, popíjelo se, kouřilo, navštěvovali jsme ostatní frakce – Reich, Rudou linii, Hanzu, Polis, Mutanty a Fanatiky („Oooo velkýýý čeeerve!“) a šli jsme spát až někdy k ránu.
Kapitola 0 – Briefing
Člověk, co je zvyklý se budit ráno pod širákem v hamace, se těší na ranní rosu, tlumené světlo z vycházejícího slunce a načervenalých mraků, cvrlikání ptáků a šum vody. Nic z toho se zde nekonalo. Po otevření očí v 7 ráno byla naprosto stejná tma, jako při očích zavřených, namísto cvrlikání ptáků bylo slyšet hučivé ticho tunelů a cítit hustý a nehybný vzduch. Alespoň, že jsme si ještě mohli rozsvítit. Když se všichni probrali, oblékli se, zasedli ke stolu a uvařili si kávu, konečně člověka opustil ten tísnivý pocit.
Během chvíle dorazil i zbytek našeho teamu, připravili jsme se a mohli jsme společně vyrazit na briefing. Na místě byla docela solidní účast. Předchozí večer to bylo mnohem řidčí. Organizátoři nám vysvětlili pravidla hry, opáskovali nám ruce barvami dle frakcí a přidělili nám omezené množství patron (herní měny) a kulí (střeliva) podle toho, jaký si měl zrovna ráno ksicht a jak si je ohromil. Tím omezeným množstvím mám na mysli opravdu omezené množství – já dostal konkrétně dvě patrony a 4 kule – můj operní tenor je zřejmě moc neohromil.
„Od teďka jen primitivní světla!“
Organizátoři nás svolali po frakcích a odvedli nás na svá stanoviště. Již od této chvíle bylo možné používat jen primitivní světla nepoháněná žádným bateriovým zdrojem, tedy jen zapalovače, lucerny, či svíčky. Zážitek byl proto umocněn již od první chvíle. Předchozí noc v tunelech nepůsobila ani zdaleka tak tísnivě jako nynější chvíle, kdy člověk nevidí na dva kroky. A to byl teprve začátek…
Kapitola 1 – Zásoby
Poté, co jsme se dostali do stanice Kitai-Gorod, hraniční stanice nás pašeráků, jsme obdrželi první instrukce.
„V tunelech se nachází spousta materiálu – knihy, nářadí, komponenty, munice a pro první úkol to nejdůležitější – baterie. Najděte 2 baterie, abyste mohli začít používat ve frakci jednu svítilnu“
Jednoduchý úkol, zdá se.
Vzhledem k tomu, že AEG Kalashnikov, který jsem u sebe měl, nezvládl podat ze zásobníku pouze 4 kule, které jsem vyfasoval, řekl jsem si, že bude rozumnější dát tyto 4 kule kolegovi Honzovi, který měl pistoli a mohl nás lépe bránit při procházení tunelů. Ve stanici jsme nechali 3 lidi na případnou obranu, zbytek pobral svíčky, zapalovače a lucerny a vyrazil do pohlcující tmy tunelů.
Sotva jsme se dostali z naší malé útulné štoly, mezi zvuky našich kroků byly slyšet ještě další zvuky. Zvuky připomínající sténaní duchů a chrochtání divokých prasat současně. Tuhla z toho krev v žilách. O to více, když se zvuky neustále přibližovaly. Najednou jsme to spatřili. V mihotání plamene lucerny se objevila silueta mutanta.
Mutanti dříve bývali lidé, avšak poté, co Rabštejn zasáhla jaderná pohroma, byli tito lidé vystaveni velkému množství radiace a chemikáilí. Už těžko byste v nich hledali původní rysy člověka. Zmutovaná těla, zdeformované tváře a u většiny z nich pudová potřeba zabíjet kohokoliv, kdo skříží jejich cesty. Byli jsme o nich obeznámeni, přesto kontakt s nimi byl velice stresující, o to více při vědomí, že jejich líheň je hned v tunelu vedle nás, před stanicí Nagornaya. Na zabití mutanta byly třeba 3 kule a každá z nich ho zastavila v pohybu na 3 vteřiny. Pokud se však dostal dostatečně blízko člověka, zakousl se a udělal mutanta i z něj (naštěstí jen na hodinu).
Bylo jich sice jen pár, ale vzhledem k tomu, že jsme s nimi neměli žádné zkušenosti a většina z nás v zásobníku jen 4 kule (v mém případě bez kulí), jsme museli ustoupit. Na chvíli jsme se znova uskupili v naší stanici, domluvili si postup a vydali se zpět. Zjistili jsme, že nejlepší taktikou je mutanta střelit a během jeho zastavení rychle přeběhnout pryč od jejich oblasti (která se v průběhu dne různě měnila) dál do tunelů . Touto taktikou jsme se jich na nějakou dobu zbavili.
Při probádávání tunelů jsme naštěstí nenarazili na jiné frakce, které by naše „lúťando“ narušili. Proběhli jsme část tunelů, ale nevzdálili jsme se přiliš daleko od naší stanice. Bylo zde velké riziko, že už se v následující hodině nevrátíme a tomu jsme se chtěli vyhnout. I přesto jsme našli velmi pěkné množství knih, patron, jídlo (kterého potřebujeme jako frakce mít 2 jednotky za hodinu, abychom neztrácely body), nářadí a konečně i jednu baterii.
Kapitola 2 – Drogy
Když jsme se shromáždili ve stanici, všichni živí, pořádně jsme si oddychli. Zpocení až na půlkách z aktivity, stresu a strachu při hledání zásob jsme usedli ke stolku a konečně si dopili studené kafe z rána. Bohužel jsme našli jen jednu baterii. Během chvíle dorazil org s dalším úkolem.
„Zjistili jsme, že v tunelech je velká poptávka po drogách. Velení se rozhodlo této
příležitosti využít a začít drogy vyrábět. Zisk z drog nám pomůže získat výhodu nad
ostatními frakcemi.“
A jak se velení rozhodlo, my konali. Několik z nás opět zůstalo hlídat stanici a zbytek se musí dostat do Polis a k fanatikům pro zelenou vodu, která je nezbytnou součástí pro proces výroby. Tato cesta je velmi nebezpečná, jelikož vede přes naprosto celé metro. Stanice Fanatiků Perovo je sice relativně blízko, ale hlavní tunel protínala přesně uprostřed cesty štola, odkud se líhnou mutanti. Část mutantů brání cestě za zelenou vodou k Fanatikům, druhá část se rozhodla, že uspořádá tažení na Hanzu – frakci, která je předsunutou hraniční stanicí Polisu. Hanza nás nemá zrovna v lásce. „Doufám, že se přes jejich hranice dostaneme, jakmile se probojujeme skrz mutanty.“
Vyrazili jsme všichni společně. Po cestě byl relativně malý odpor mutantů, který jsme hravě obešli až do stanice Fili. Cesta od Fili dále nabrala spádu. Jsme u stanice Tulskaya, vidíme trochu světla od stanice Polis. Krásného světla zářícího z blištivé tržnice Polisu. V tomto světle však spatřujeme něco velmi znepokojujícího. 10, možná 20 kráčejících, ba spíše kulhajících siluet nelidských tvarů. Ano, byli to mutanti, kteří táhli na Hanzu. Měli jsme jedinou šanci.
Vzali jsme do rukou pistole a nože a rozeběhli se směrem k davu. Kličkovali mezi mutanty, a když se nějaký otáčel směrem k nám, střelili jsme ho, nebo zasáhli nožem, abychom měli co nejčistší průchod. Dostali jsme se do zatáčky, kde už jsme viděli na hranice Hanzi. Běželi jsme dál a dál, mutantů bylo čím dál méně, jelikož Hanza díky strategické pozici vedle Polisu nedostatkem kulí určitě netrpí, až jsme doběhli k bariérám. Nebyl čas zajišťovat průchod a jestli nás vůbec Hanza pustí. Skočil jsem přes bariéru, já dopadl na záda do přípojného vozíku, ostatním se podařilo mu vyhnout a dostat se za hranice. Zvládli jsme to…
…My jsme to zvládli! Dostali jsme se do Polis! Při vstupu jsme museli odevzdat zbraně, naštěstí je Polis mírovou stanicí a hlavně – hlídanou Sparťany. Cítili jsme se opět bezpečně. Jakékoliv vyvolání konfliktu by vedlo ke krvavé přestřelce, kterou by útočník proti Sparťanům neměl šanci vyhrát. Polis bylo nádherné. Ze všech stran byl slyšet ruch obchodníků vyjednávajících ceny a všude se blískalo světlo odrážející se od neskutečného množství patron, zboží a nástrojů.
„Potřebujeme ešuš a pytlíky, kolik Ti za ně dáme?“ Řekli jsme hlavnímu obchodníkovi. Obchodník v modrém kabátu a klobouku potřebné předměty měl, ale za levno je dát nechtěl. Cena za ně byla téměř většina našich patron!
„To ti nemůžeme dát, neměli bychom už na nic dalšího.“ shodli jsme se.
„Co mi za to můžete tedy nabídnout místo patron?“ Povídá obchodník.
„Máme spoustu knih.“ povídá kolega Filip, který, aniž bych o tom věděl, nasbíral opravdu mnoho knih.
„Hmmm. Dejte mi tedy všechny knihy, co máte… 12 jo? Tak 12 knih a 10 patron“.
Tuto nabídku jsme přijali, koupili jsme ešuš, pytlíky a za zbytek patron jednu baterii a nářadí. Ještě nás čekala druhá zastávka a tou byla stanice Fanatiků. Část z nás ještě chvíli zůstala v Polisu a Tomáš s Liborem se vydali pro zelenou vodu. Sraz byl v naší pašerácké stanici. Cesta z Polis byla docela klidná, Mutanti se nejspíš nažrali a těch několik, kteří v tunelech ještě zbyli, nám nedělalo problémy. Dorazili jsme do stanice s veškerým potřebným vybavením. Tam už na nás čekali kluci se zelenou vodou.
Kapitola 3 – Mír
Sedíme u stolu, vaříme jídlo, kafe, drogy… V ešusu bublá zelená voda, nad helmou z 3. světové války stoupá pára. Sedíme, kouříme, jíme, pijeme a po krátkých chvilkách chodíme kontrolovat předsunuté stanoviště hlídky. Semtam se ukáže mutant, dostane 3 kule a zase odchází mrtvý. S kulema už je to o něco lepší. Občas nějaké koupíme v dobrém kurzu za patrony, ale hlavně už máme ponk a nářadí. Naše produkce je nyní 40 kulí za hodinu.
Je mír.
Naše průzkumná část frakce se vydává hledat zásoby a předměty do nyní klidných tunelů metra. Během hlídkování se ukážou před branami dva kluci (nepoznávám, ze které jsou frakce), že mají pro nás informaci. Informaci za 20 patron. Po krátkém vyjednávání nám prozrazují pozici bedny obsahující neznámo co. Souhlasíme s obchodem, ale platíme jen půlku. Musí nás tam zavézt a dokázat nám, že nekecali, pak dostanou druhou.
Bereme s sebou uvařenou první várku a vyrážíme z naší stanice ve třech lidech a doprovodu dvou obchodníků. Prošli jsme několik stanic, Hanzu a Polis, v Polisu jsme prodali veškerou naší produkci, koupili další pytliky, nasadili plynové masky a vyšli na povrch, ven z Metra. Bylo to poprvé od jaderného výbuchu, co jsem vyšel na povrch.
Bedna nikde. Kluci ale nejspíš nekecali, věřím jim. Nejspíš ji ukořistila jiná frakce. Tak či tak se loučíme bez placení. „Když už jsme venku, tak se tady porozhlídneme ne?“ shodneme se s Honzou a Tomášem. Našli jsme několik dalších herních předmětů, ale hlavně – ztracený totem Velkého Červa („Oooo velkýýý čeeerve!“). Nyní jsme věděli, že jsme ve skvělé pozici, jak od fanatiků získat další zelenou vodu na další várku drog. Po cestě zpět jsme se zastavili na stanici Fanatiků a dle našeho očekávání byli štěstím bez sebe, že jsme jim přinesli onen ztracený totem Velkého Čer..„Oooo velkýýý čeerve!“
Vracíme se do stanice a dáváme vařit další várku, která bude zase za hodinu hotová. Přichází obchodník, ke kterému se doneslo, že máme skvělej matroš a chce vyjednat exkluzivní odběr. Odmítáme, ale ne na dlouho…
Kapitola 4 – Fanatici
Během našich několika setkání jsme si vytvořili s Fanatiky velmi přátelský vztah. Fanatici jsou fajn kluci, pokud nepotkáte jejich druhou část, která se nadýchala příliš moc radiace a není už moc při smyslech. Jsou to vlastně částečně mutanti, kteří se ale udrží na uzdě a od svých pudů, pokud jim dáte pivo. Nedokáží už moc mluvit. Jediné, co jim zůstalo, je víra. Víra ve Velkého Červa („Oooo velkýýý čeerve!“).
Protože Fanatici jsou naši přátelé, o to více jsme se dali do pozoru, když jsme se dozvěděli, že se Rudá linie dala dohromady s Hanzou a chystají útok na Fanatiky s cílem zničit jejich základnu. To nesmíme dopustit… Nejen kvůli našemu přátelství, ale… ano… jsou naším jediným zdrojem zelené vody, jejíž vaření je naším primárním ekonomickým zdrojem.
Doslechly jsme se, že Reich má také vlastní zájem na přežití stanice Fanatiků. Proto jsme se s náckama sešli a vytvořili Alianci. Můžete nás soudit, že se paktujeme s náckama, náckové už ale nejsou jako dřív. Nepáchají ani zdaleka takové bezdůvodné zlo jako Rudá linie a v tomto případě bylo potřeba odložit všechny předsudky stranou. Stanice Fanatiků musí přežít.
Obsadili jsme křižovatku před stanicí Fanatiků a náckové křižovatku před stanicí Tulskaya. Pár minut bylo ticho, když v tu chvíli se ozvala obrovská rána a řev. Běsnící dav sovětů vedených generálem Rudovousem se hrnul směrem ke stanici Fanatiků. Začala střelba. Náckové drželi pozice co to šlo a sověti se snažili probít se na křižovatku, aby mohli zahnout směrem k Fanatikům. Tam jsme ale čekali my a snažili jsme se držet je na pozicích, co nejdéle to šlo. Pobili jsme veliké množství sovětů, jenže se neustále vraceli další a další a postupně tlačili na obrany jak nácků, tak naše.
Jeden řev byl slyšet ale více než ostatní, a to generála Rudovouse. Generál Rudovous hnal do boje další a další vojáky, kteří slepě poslouchají jeho rozkazy. Jejich víra v Matička Rus je tak vysoká, že se nebojí běžet proti zbrani i bez nábojů a položit za ni život. Nebo je to snad ze strachu? O generálu Rudovousovi se ví, že je nemilosrdný k vojákům, kteří se vrátí z první linie živí a tyto vojáky na místě popravuje. Vzhledem k hladomoru a nedostatku munice, který ale Rudou linii tíží, dlouho tyto vojáky neudrží.
S další a další vlnou sovětů naše počty řídly a na bojišti už zůstalo jen pár vojáků. Bojovali jsme, co se dalo, ale naše ztráty byly větší a větší. Byl zavelen ústup. Museli jsme udržet těch pár zbylých vojáků naživu, aby nikdo nemohl využít našich ztrát a přepadnout naši stanici. Těch pár živých, co zůstalo ve stanici, bylo neustále ve střehu, nepřítel se mohl kdykoliv rozhodnout, že bude pokračovat v útoku i na ostatní stanice. Naštěstí se k tomu neuchýlil. Alespoň ne nyní.
Kapitola 5 – Válka
Zatímco naše frakce čerpala síly a vzpamatovávala se z předchozích ztrát, ukázal se zase obchodník před našimi branami. Opět přišel s nabídkou za náš matroš, velmi zajímavou. Potřebujeme si ale ověřit nějaké informace v Polisu, aby nás neoškubal. Poprosili jsme ho, ať přijde později a mezitím posílám pár našich vojáků do Polis. Vrací se pouze jeden s tím, že všichni naši vojáci padli před branami Hanzy. „Proč mě to sakra nenapadlo, Hanza se spolčila s rudejma, do Polisu se teď nějakou dobu nepodíváme…“
Přichází org s následujícími slovy:
„Spojenectví Hanzy a Rudé Linie narušilo náš obchod a výrobu drog. Velení se dohodlo se zástupci Reichu pro odvetný útok na stanice nepřátel.“
To byla naše šance na řádnou odvetu. Začneme se připravovat a velení nám rozdává po 100 kulích! Tak tohle je naše šance! Ukážeme Hanze a Rudejm, co je to odplata. Během našich příprav přichází obchodník. Zda tuší, že nemáme přístup do Polis a tím pádem naše distribuce drog závisí hlavně na něm, nevíme, ale nehodláme mu to prozrazovat a ztratit tak možnost vyjednávat. Vyjednali jsme super podmínky a jsme zase zpátky v kšeftu.
Během tohoto vyjednávání už se sešla většina našich lidí u brány připravena vyrazit. Kromě našich hlídkařů vyrážíme všichni na cestu a na křižovatce před stanicí Yuzhnaya se setkáváme s Reichem. Domlouváme se na strategii. Reich půjde napřímo tunelem přes Yuzhnayu a pašeráci přes stanici Anio a postupně budeme tlačit sověty a jejich předsunuté obrany zpět do jejich matičky. Vyrážíme.
Náckové začínají bitvu masivní střelbou, hlasitými granáty a novodobým nacistickým sloganem – „Sieg Červ!“. Sověti nevědí, že nejdeme společně s Reichem, a tak soustředí své síly na ně, zatímco my se rozprostíráme v tunelu mezi Anino a Perovo a vyčkáváme. Během chvíle slyšíme píšťalku a to je našim signálem skřípnout sověty a připravit je o většinu pozic a ideálně i mužů. Střílíme!
Rudí začnou řvát, padat a ustupovat. Postupně dobýváme stanice Fili a Tuslkaya, až se nakonec sejdeme v Tulskaye my a Reich a postupujeme společně. Teda vlastně rádi bychom postoupili, ale Sověti s Hanzou vytvořili na křižovatce mezi Polis a Rudou linií masivní obranu, zaujali pozice za palisádami a náš postup nyní stojí. Snažíme se bojovat dál a dál, ale jsme v otevřeném poli a ztrácíme muže. Sověti využívají situace a začínají protiútok, naše jednotky se stahují.
Stavíme barikády před stanicemi Yuzhnaya a Anino a vyčkáváme. Vojáci se občerstvují, doplňují munici a zaujímají pozice. Ranění se šli ošetřit do svých domovských stanic a kdo je schopen držet v ruce zbraň, vrací se zpět. S pašeráky sedíme za obranou linií u Anina a čekáme. Ve vedlejším tunelu semtam slyšíme střelbu, ale není to žádná střelba, která by nás měla ohrozit či postavit na nohy, když v tom slyšíme velký hluk a zem pod nohama se nám začne třást…
„Doprdele, to je tank!“ Zařve někdo z našich a všichni jsou již v pozoru u barikád. Tank se postupně blíží a v jeho pozadí a za několika štíty postupují sovětská vojska směrem k nám. Vidíme ale jen obrysy a semtam svit svítilny. Střílíme tedy odhadem do míst, kde by kulka mohla projít. Sovětští vojáci padají, ale jejich protiútok se stále posouvá blíž a blíž k nám. V tom se ale tank zastavil. Nejspíš se někomu z našich vojáků podařilo dostat se nepozorovaně vedle tanku a zneškodnit ho náloží. Navíc jsme zjistili, že sověti nemají munici a střílí na prázdno!
„Aaaaaaaaa, Sieg Červ!“ Vyrážíme všichni proti bezbranným sovětům, až padne poslední rudej a s ním i štít, za kterým se kryl. Díky Ti, neznámý vojáku, který si zničil nepřátelský tank a tím si nám pomohl vyhrát tento protiútok!“. Upřímně, se sovětskou zničenou morálkou bych se ani nedivil, kdyby si ten tank sabotovali sami.
Kapitola 6 – Zase je mír
„Po této válce, kde byla prolita spousta krve a která stejně nikam nevedla, se vedení dohodlo konflikt ukončit. Vůdci frakcí spolu v Polis podepsali mírovou dohodu. Musíme obnovit škody, které jsme ve válce utrpěli.“
Když orgové odešli s těmito informacemi, mohli jsme si konečně trochu odpočinout. Ta nejradostnější zpráva ale čekala v naší štole přede dveřmi. „Oooo velkýýý čeerve!“ Ozvalo se z dálky. Doběhli jsme blíž a spatřili jsme našeho přítele, kterého jsme považovali za mrtvého. Byl to poutník ze stanice Fanatiků, který nám předal do ruky pozvánku na půlnoční uctívání Velkého Č… „Oooo velkýýý čeeerve!“. Když jsme se ho zeptali, jak se mu podařilo přežít, pověděl nám, že několik z nich se ukrylo v tunelech a podařilo se jim obnovit ztracenou kolonii díky naší válce se sověty.
Tohle byla skvělá zpráva.
Vyrážíme do Polis, kde právě probíhá velká hostina a v rámci míru uzavřeného mezi frakcemi jsou všichni zváni. Bereme s sebou naše úspory a pokusíme se využít velkého množství obchodníků v Polis k uzavření výhodných obchodů. V Polis již bylo rušno, všichni si dávali do zobáku (i my jsme si trochu dali, když jsme ucítili tu vábivou vůni) a nikdo nechtěl být moc zatěžován obchody, dokud nemá plný žaludek. Kdo má ale příliš plný žaludek, je unavený a kdo je unavený, je snadným cílem podvodu a právě toho jsme šli využít.
U hlavního stánku jsme šli prodat nějaké přebytky, které jsme měli a zároveň dokoupit pytlíky, baterie a jídlo. Vyjednávání probíhalo hladce. Nyní si jdeme sednout k mechanikovi a probrat nákup farmy a nářadí. Mechanik mi nabízí farmu za 90 patron a já mu lžu, když mu oponuji, že mi ji pocestný obchodník může sehnat za 40 a malou výpomoc. Nakonec se scházíme na 60 patronách, což je stále 20 pod cenou. Kupujeme farmu, 2 nářadí a 2 nářadí kradou naši pašeráčtí kolegové, zatímco mechanik pod velkým tlakem při počítání patron a dalších nabídek obchodů od jiných frakcí nestíhá dávat pozor.
Bez jakéhokoliv vyvolání rozruchu odcházíme zpět do stanice. Pořád vládne mír, naše cesta tedy není ničím narušena. Nyní máme farmu, která nám generuje jednotku jídla za hodinu, 9 nářadí pro 180 kulí za hodinu a spoustu dalšího materiálu, který stihli nastřádat naši průzkumníci. S tímto materiálem můžeme obchodovat s pocestnými obchodníky. A co máme ještě?
Máme zpátky všechny patrony, které jsme utratili. Když jsme byli pryč, přišel za námi člověk, co si nás chtěl koupit na přepadení nácků a ještě nám zaplatil za to, že nikomu neřekneme, že tam kdy byl a to neměl dělat. Neměl totiž ani prachy, ani jistotu, že ukol splníme, a ani páku, pokud úkol nesplníme.
Kapitola 7 – Diesel
Rozsvícená kontrolka na generátoru neznačila nic dobrého. Část naší skupiny se vydává do Polis za Millerem, aby zjistila, jak jsme na tom s další dodávkou nafty do generátoru. Já s další částí skupiny zůstávám v Kitai-Gorod, kouřím, piju kafe, odpočívám. V tom někdo přichází ze tmy tunely. Naši to nejsou, ozvali by se. 3 členové Hanzy se zbraněmi skloněnými a rukama nad hlavou se objevují ve světle se slovy „Přicházíme v míru“.
Dozvídáme se, že Hanza je na tom špatně po porážce, kterou utrpěla při poslední bitvě společně s Rudou linkou a chce nám prodat informace. V jejich nouzi si nemohou dovolit moc vyjednávat o ceně, proto přijímají 3 patrony za informaci. „Za hranicí rudé linie se nachází padlý voják. Měl by u sebe mít patrony. Nikdo neví kolik.“ a označí místo na mapě. Toho bychom mohli využít, jelikož máme jiný úkol, který je pro nás, jak se brzy ukáže, mnohem důležitější než patrony.
„Mám pro vás nabídku. Pomůžeme si navzájem a ještě si něco vyděláte. My bychom totiž taky potřebovali něco vyzvednout za hranicí rudejch.“ Nabízím jim 15 patron a navíc všechny další, které najdou u padlého vojáka za to, aby nám přinesli bednu, která se nachází v tunelech za rudejma. Hanza přijímá.
Mezitím se do stanice vrací první část skupiny s informací, že do Polis se zatím nedostaly zásoby paliva a musíme shánět jinde. Dostali jsme echo, že ve staré zbořené části se nachází nějaké palivo, vede k němu ale jen starý úzký tunel. 2 nejhubenější se proto pro něj vydávájí. Po cestě nenarazili, kromě několika mutantů, na žádný odpor, ale museli čelit sami sobě a své klaustrofobii, když zjistili, že se musí plazit několik desítek metrů nízkým tunelem, kde není možnost se otočit, dokud se člověk nedoplazí nakonec.
Všechen strach ale musel jít stranou. Úkol se jim podařil a brzy se vrátili s několika kanystry, které by nám měly vystačit na několik dní. Do té doby se snad dodávky nafty do Polisu opět stabilizují.
Kapitola 8 – Filtr
Hanze se podařilo splnit námi zadaný úkol a donesli nám bednu, kterou jsme chtěli, ale byla zamčená a nám se nedařilo přečíst dešifrovací tabulku.
Potřebovali jsme o Hanze zjistit víc info a to ideálně v reálném čase. Věděli jsme, že Rudí mají sluchátka na odposlech Hanzy a my zase Hlas Lenina, bez kterého víra sovětského lidu pomalu upadá. Rozhodli jsme se tedy sejít na neutralni půdě a udělat výměnný obchod, který proběhl sice napjatě, ale bez problému. Po návratu do stanice nastal ale mnohem větší problém…
Přichází velitel s tím, že se nám ucpal filtr a musíme ho vyměnit, jinak bude ve stanici nedýchatelno a brzy se udusíme. Oblékáme se, bereme si věci, zbraně, munici a vyrážíme za mechanikem, když v tom se ozve zepředu „Máme to!“
Chlapům se podařilo dešifrovat třímístný kod, který byl potřeba na odemčení zámku. Odemkli ho v ten pravý čás, jinak bychom museli přes celé tunely za mechanikem, ale jak se ukázalo, nemusíme. V bedně, kterou nám přinesli členové Hanzi nebylo totiž nic jiného, než vzduchový filtr.
Tohle byl ten nejrychlejší úkol z celé hry. Měli jsme ho hotový cca za 5 minut 😀
Kapitola 9 – Epidemie
Na znavené ksichty mých kolegů jsem zvyklý, tohle ale bylo jiné… Byli celí bledí, bez života a špatně se jim dýchalo. Vždyť jsme ten filtr vyměnili, tak co se děje? Co se děje nám došlo, když přišel velitel s tím, že v naší stanici pravděpodobně vypukla epidemie neznámé nemoci a jediný, kdo s tím může něco udělat, je doktor v Polis.
Doktor nechal doručovat zprávy o aktuální situaci všemi obchodníky, takže jsme se brzy dozvěděli, že zvědové Polisu mu přinesli informaci, že by za touto epidemií mohl stát nový druh mutanta, který nemoc šíří. Naším úkolem je mutanta najít, znehybnit a doručit doktorovi. Měli by mu svítit zuby, tak ho poznáme.
Ti z nás, kteří mohli ještě stát na nohou, se zrovna chystali vyrazit do tunelů na průzkum, když v tom se v našem tunelu v dálce ozval zvuk mutanta, který jsme ještě neslyšeli a najednou se objevil. Zářící zuby, přesně jak nám obchodník prozdradil. Měli jsme, ač bychom to za normálních okolností takto neoznačili, štěstí, že se k nám do tunelu zatoulal mutant, kterého zrovna potřebujeme!
Jeho dvoučlenný doprovod jsme zabili a následně mutanta znehybnili. Svázali jsme ho a odnesli do Polis. Když jsme tam dorazili, očividně jsme nebyli jediní, koho dostihla tato nemoc. Na to, že bylo okolo půlnoci, zde bylo docela rušno, ale ne tak, jako běžně, kdy slyšíte šumivý ruch tržiště. Ve vzduchu byl cítit železitý pach, ze kterého se lepilo v ústech a lidé byli vystrašení a unavení. Promluvili jsme si s doktorem, který nás velmi rád viděl. Mutanta jsme položili na preparační stůl, kde mu doktor vytrhl zub a vyrobil z něj protilátku.
Poté jsem urychleně doktora dopravili k nám do stanice, kde poskytl náležitou lékařskou pomoc všem, kteří jí potřebovali. Tuhle noc bychom mohli přežít.
Kapitola 10 – Noc
Začíná noc a metro pomalu utichá. Sedíme u luceren, popíjíme houbovou vodku a jíme. Po náročném dni konečně pořádně jíme. Hrajeme na kytaru, když v tom slyšíme nedalekou střelbu. Okamžitě necháme všeho, co děláme, bereme kvéry a jdeme zjistit, co se děje. To jsme zjistili hned za rohem, kdy jsme spatřili rudý, kteří se v domnění jistého dobití nácků rozhodli na ně zaútočit. S námi ale nepočítali.
Vletěli jsme jim do zad a během chvíle bylo po přestřelce. Rusové padali jak švestky a v tom všem chaosu jsme se na sebe s Honzou podívali a přesně jsme věděli, co máme dělat. Zbraně jsme hodili na záda a plní adrenalinu jsme se rozeběhli přes celé tunely do stanice Rudé linky. Cestou jsme míjeli raněné vracející se do stanice i živé zkoušející se ještě probojovat k náckům. V tom všem zmatku si nás nevšimli a během chvíle jsme stáli přímo uprostřed hlavní stanice Rudých.
„Co to má jako bejt?!“ Ptá se Rudej.
„Tohle je raid, prásk!“
Několik přeživších jsme na místě zabili, ukradli jsme, co jsme mohli, ale hlavně – vzali jsme si zpět dříve směněný Hlas Lenina. Vše jsme naložili do brašen a rozeběhli se. Na první odbočce jsme zahnuli doleva, abychom se vyhnuli případnému střetu s navracejícími se vojáky, a když jsme viděli, že nás nikdo nepronásleduje, zvolnili jsme. Do naší stanice jsme dorazili s obrovským nadšením z kořisti, kterou jsme přinesli.
Rusové se ani už nepokoušeli o protiútok, neměli totiž žádnou munici.
Plní euforie z předchozí situace jsme se rozhodli, že počkáme až noc utichne uplně a pujdeme plenit. Scházíme se u brány a vyrážíme v tichosti do tmy tunelů. Se zhasnutými světly kráčíme pomalu tunely, semtam rozsvítíme na vteřinu světlo, abychom se zorientovali a blížíme se k Hanze. A jak jsme očekávali, Hanza i Polis jsou po tmě a všichni spí. Tančíme balet mezi spacáky se spícími členy Hanzy a Polisu a bereme vše, co nám přijde pod ruku a co se nám hodí.
V Kitai-Gorod dáváme dohromady vše, co jsme ukradli. Spousty jídla, další nářadí, baterie a farmy.
Máme teď do konce hry vystaráno. Naším hakenkreuz prátelům prodáváme za symbolickou cenu 1 patronu jídlo a za 5 patron farmu, aby také přežili.
Už jsem byl v našem tunelu, když se ze zatáčky vynořilo 6 stínů, těžce oděných stínů osvícených jen slabým světlem, které prosvítá od stanice nácků. Nemohl to být nikdo jiný, než Sparta a v tu chvíli mi okamžitě docvaklo, proč jsou tady. Jdou si vybrat daň za něsplněný úkol. Nesplněný úkol, za který jsme dostali tučně zaplaceno. Spustili střelbu a dostávali se nám poměrně rychle do tunelu. Nebýt toho, že se zrovna pár našich chlapů vracelo z rabování a vystřílelo je zezadu, nejspíš by naše stanice padla.
Většina z nás ulehá ke spánku. S Honzou, Liborem a Filipem jsme ještě vzhůru. Dáváme si kafe a hlídáme u brány. Postupně začnou všichni odpadat. Mezitím, co jsem si s Liborem dal 30 minutového šlofíka v židli s kalachem v ruce, Filip postavil barikádu, která vzbudí naprosto všechny, jakmile se ji někdo pokusí zničit. Zbytek noci probíhá v klidu, k ránu se probouzí Péťa a jde si sednou ke mě. Už jsem dál nespal.
Kapitola 11 – Horda
„Poplaaaaaaaaach“
Řvu do našeho tunelu, když s Peťou slyšíme a brzy i vidíme hordu několika desítek mutantů, jak pomalu postupují k barikádě. Naštěstí zbytek skupiny pohotově vyskočí ze spacáků a běží nám na pomoc, postupně odrovnáváme jednoho mutanta za druhým a znejistíme, když se zastaví na místě a stojí podél stěn. Najednou se proti nám přímo uprostřed ze tmy vyřítil Mutant a proskočil barikádou, která se zřítila na zem a na něj. Tím nám koupil čas, abychom mohli postřílet ostatní mutanty.
Naší stanici jsme ubránili, což se Rudým a bohužel ani náckům nepodařilo. Musíme něco s těmi hordami udělat. Nemůžeme se soustředit neustále na obchod, válčení, přežití a do toho se neustále vypořádávat s hordami mutantů. Svoláváme nácky a bereme pyrotechniky, aby šli odpálit oba dva vchody do tunelu s líhní mutantů. Chodíme v kruhové obraně a neustle střílíme jednoho mutanta za druhým. Nevíme, jak dlouho nám vydrží munice.
Pyrotechnik pokládá dynamit k prvnímu vchodu, držíme pozici a jakmile první dynamit bouchne, přesouváme se tunelem k druhému vchodu. Zde je už odpor neskutečně veliký. Stojíme na křižovatce a mutanti na nás útočí ze všech stran. Počty ubývají, pyrotechnik padá k zemi a spolu s ním i moji kolegové… moji přátelé.
Stahujeme se zpátky do jediné stanice, která přežila hordu – do té naší. Společně s nácky bráníme bránu, druhá část přebíjí zásobníky, horda je blíž a blíž. Přední obranná linie padá. Horda se protlouká hlouběji a hlouběji do stanice, až nás zatlačila až na konec tunelu. Došla mi munice, bodám okolo sebe, ale je jich příliž mnoho. Ostrá bolest na krku, chlad, tma…
Když má člověk čas se zamyslet, k čemu nám všechny ty lži a rabování vlastně byly? Čeho jsme dosáhli? Co po nás zůstalo? Nakonec záleží jen na jednom – na rodině. Na rodině, která vás podrží, na rodině, která vám podá ruku, jakmile budete ležet na zemi… která za vás schytá kulku. A já doufám, že se se svoji rodinu brzy zase sejdu v tunelech u kafe vařeného v přilbě nad plynovým vařičem.
Pokud se na druhou stranu dostanem.
Závěrem
Kdo jste se dočetli až sem, mohli jste prožít alespoň částečně to, co my a věřím, že jste si ten zážitek taky užili. Akce Metro byla jedinečnou zkušeností a moc rádi se na ni budeme vracet (pokud stihneme registraci, jelikož zájem o ni je enormní a kapacita omezená). Nikdy bych nečekal, že mi úzkost, tma a tunely budou tak moc chybět.
Tímto bych chtěl poděkovat všem zúčastněným a hlavně pořadatelům Dynamite Airsoft za to, co pro hráče dělají nejen touto akcí, ale celkově za jejich projekty, kterých se rád zúčastním vždy, když mám tu možnost. Pokračujte v tom, co děláte, protože to děláte skvěle.
A Vám čtenáři, pokud se vám článek líbil, budu velmi rád za podporu v podobě odebírání mého kanálu na Facebooku a Instagramu a sdílením článků, které se Vám líbí, jako je třeba právě tento.
Softu zdar!